Kondor bike team

Výlet do Rakouska 2012

---

7. srpna 2012

Den D-2 - Přípravy

Již dlouho plánovaný výlet k našim sousedům do Rakouska se konečně přiblížil a dne 3.7.2012 se konala závěrečná porada před odjezdem, kde jinde než ve Špillarce na terase. Poté co opožděně dorazili i pořadatelé výletu Ondra Cíba a Martina Závodná, mohla být konečně porada zahájena. Nejlépe připraven dorazil Petr Polák, který měl papír na poznámky a patřičně ořezanou tužku. Co naplat, že si na papír formátu A4 nakonec napsal jen „odjezd 6:30“. Nic kloudnějšího z této porady stejně nevzešlo. Otázky typu zda se podává v autobuse pivo a kdo vymění Haničce téměř jistě ulomenou přehazovačku, padaly stejně na neúrodnou půdu a sloužily jako podnět k pobavení ostatním.

Den první - Rakouské otrkání

5.7.2012 v 06:30 hodin jsme se až na pár opozdilců od Freiů sešli před Špillarkou. Během několika okamžiků se dostavil i Jirka Frei, který jako důvod opoždění uvedl nedochvilnost své sestry, která mu špatně naplánovala ranní program. Po zkompletování řad účastníků zájezdu ať již členů Kondor teamu nebo spřátelených cyklonadšenců, dorazil i všemi očekávaný „poschoďák“, který měl zajistit přepravu nás a našich bicyklů. Po spatření přívěsu za mikrobusem značky Volkswagen, se ozvala ohlušující rána. Pohledem na Haničku bylo jasné, že se jedná o pád kamene z jejího srdce, po zjištění, že přehazovačky na kole během transportu nic neohrozí. Nakládání kol na přívěs zabralo několika zdatným „kondorům“ delší dobu než bylo v itineráři vytyčeno, a proto se musel odjezd posunout o třičtvrtě hodiny. Konečně odjezd. Že se však nebude konat očekávaná zastávka na Folmavě spojená s nákupem dostatečných zásob piva na cestu, nám bylo jasné hned v Klenčí, kde mikrobus nabral směr Lísková. Cíbovo upozornění na špatný směr a následná otočka o 360° před starou poštou, jako by předurčovali dění do budoucna. Nemožnost zakoupení piva na cestu nás donutila otevřít první z devíti dvoulitrových PETláhví zeleného velikonočního ionťáku, který prozřetelně Jarda Běha přichystal. Já Cíba a Freitág jsme se potřebovali posilnit drobet víc, takže se zásoby smrskly o osm litrů zelené dobroty. Není proto divu, že jsem si po příjezdu do města Burghausen potřeboval akutně odskočit. Vybral jsem si stromky mezi bytovkami, pro což neměl pochopení jeden z domorodců zvelebující blízké okolí. Co na plat, když musíš, tak musíš. Sundání kol, převlečení do cyklokalhot a dresů reprezentujících Kondor bike team a vyrazili jsme. Zatím však jen přes silnici k hradu, který je označován za nejdelší na světě. Nejsme přece kulturní barbaři a tak jsme si jej šli alespoň zvenku prohlédnout. Ondra Cíba, znajíc zdejší památky již téměř dokonale, dobrovolně hlídal kola před hradem, kdo ví jak mu bylo na rozpáleném parkovišti před veřejnými záchodky s šestnácti koly v dohledu. Vlastně jen čtrnácti, protože manželé Berouškovi se po historických hradních ochozech a mezi ostatními pěšími návštěvníky proháněli na kolech. Po tomto kulturním zážitku přišla konečně na řadu cyklistika. Pěkný sjezd od hradu a následný testovací výšlap, nás přivedli k myšlence, že zdejší řidiči jsou trochu jinak vychovaní než u nás v ČR a rychle jsme si na jejich klid a rozvahu zvykli. V tomto nás utvrdili dvě vozidla s českými SPZ a písmenem A v registračních značkách. Jejich dravá pražská jízda málem měla za následek havárii vůdce Kondor teamu, Zdeňka Ročňáka. Jen díky jeho zkušenostem, bystrosti a postřehu, který byl dost možná ještě vyostřen požitím šesti Brufenů 400, nedošlo k žádnému neštěstí. Když jsme se bez úhony dostali na cyklostezku podél řeky Salzach a následně řeky Inn, bylo jasné, že našemu putování již nestojí v cestě žádní bezohlední řidiči. Vyhýbaly se nám i defekty a jiné závady, takže jsme co nevidět míjeli značku označující město Braunau am Inn. Nás prvních pět uprchlíků se u této značky a odpadkového koše ochotně vyfotilo a pokračovali jsme k centru města, kde jsme již dychtivě očekávali nějaký ten rakouský Bier a Radler. Obsadili jsme první terásku, která vyhovovala počtu lidí v naší výpravě a mladá servírka se nestačila divit co se to děje. Nejspíš vyděšením z návalu žíznivých cyklistů, byla mírně zmatená a sečíst 2 x 3.30 zdálo se pro ní být nadlidským úkolem. Vypili jsme nápoje, nakonec i úspěšně zaplatili, Mája ve stínu přilehlé lípy zbouchala dvaceti dekový řízek s domácím chlebem a mohlo se vyrazit na další úsek. Kousek pod náměstím nás Cíba upozornil na rodný dům Adolfa Hitlera. Ačkoli nebyl ničím zajímavý, zastavili jsme před ním a divili se, jak obyvatelé Hoštic ve známém filmu Slunce Seno po příjezdu do Itálie. Následný úsek v okolí Innu probíhal bezproblémově, jelo se v pěkném tempu. Při návratu zpět do Braunau se zdálo, že nás déšť nemine, což bylo umocněno i několika prvními kapkami. Asi 5 km před Braunau Veronika Poláků v čele našeho pelotonu, po zaregistrování prvních deštivých kapek, vyhodnotila situaci jako kritickou a zavelela k zastávce na jedné z restauračních terásek. Tato zastávka by se dala nazvat „polákouc občerstvovačkou“, protože po Veroniky nasměrování se žezla chopil Petr, který se okamžitě seznámil se zde již sedícími rakouskými cyklisty a nově vzniklé přátelství ztvrdili několika slivovičkami. Nutno dodat, že opravdu začalo silně pršet a nikdo se této občerstvovací zastávce nijak nebránil. Naštěstí se jednalo jen o přeháňku a my mohli dokončit naše čtvrteční cyklistické putování po Rakousku. U Lidlu jsme naložili kola na vlek a hurá k hotelu. V Seehotelu nás přivítali s otevřenou náručí a my jsme také byli rádi, že nám někdo poskytne střechu nad hlavou a skývu chleba. Ubytování, bohatá večeře, večerní procházka po okolí spojená s přelézáním dřevěného plotu několika bloudícími členy našeho teamu a zasloužený spánek.

Den druhý - Etapa za 100 Euro

6.7.2012 v 07:30 hodin vydatná snídaně, po které někteří měli problémy vůbec chodit, natož jet na kole. Po snídani ještě několik úsměvů do objektivů fotoaparátů na zahradě hotelu s přilehlým jezerem v pozadí, naložení kol na přívěs (už nám to celkem šlo) a hurá mikrobusem na start našeho dalšího cykloputování. Plni sil a odhodlání jsme se vydali opět v plné sestavě podél jezera Mondsee. Šlápli jsme do pedálů a ve svižném tempu jsme ukrajovali další a další kilometry z naplánované trasy. Jednalo se o nejdelší trasu našeho čtyřdenního výletu, proto jsme byli rádi, že nám nad hlavami svítilo sluníčko a obloha byla bez mráčku. Ondra Cíba trasu vyměřil na cca 75 km, což však dle jeho počtů znamená, že se jedná o rozmezí 60 – 90 km. V nohách jsme měli prvních asi dvacet kilometrů a na pořadu dne byla přestávka s občerstvením. Zakoupili jsme v kiosku lahvové Radlery, Bier Zipfer, obrovské točené zmrzliny, které však jak se následně ukázalo, byly nad naše síly a obsadili jsme VIP stůl přímo u zdroje. Pohlédli jsme na jezero Mondsee a vidím Kondora skloněného na břehu, jak šmátrá ve vodě. Domníval jsem se, že teplota piva Zipfer nebyla optimální, a proto jej Kondor dochlazuje v průzračné horské vodě. Rychle jsem byl vyveden z omylu, když vyšlo najevo, že Zdeněk vodu využívá opravdu k chlazení, ale nikoli piva, jak by každý očekával, avšak svého oteklého loktu, který měl doruda zapálený. Popíjíme, odpočíváme a někteří řídějíc se heslem -kdo šetří má za tři- opět přijímali energii z domácích řízků, kterých jak se zdálo, měli nekonečné zásoby. Po občerstvení někdo využil krásná panorámata k pořízení fotek na památku a někdo využil přilehlé toalety. Co se na nich dělo, to však radši nikdo nezjišťoval, protože poplatek, který za jejich použití zaplatil Cíba, zdá se nám i dnes s patřičným nadhledem jako dosti vysoký. K tomuto se však detailně vrátím za malou chvíli. Plná břicha, pěkné fotky, vychlazené lokty a mohlo se jet dál. Stezka podél jezer, proplétající se malebnými alpskými vesničkami ubíhala celkem rychle. Bylo to však naposled co jsem jel v čele pelotonu s Cíbou. Naše nastolené tempo totiž již druhý den přidělávalo vrásky na čele nejedné člence KB-teamu. Od občasných peprných nadávek a zamračených pohledů vše dospělo až k tomu, že již se mnou Cíba měl zakázáno kamarádit. Co naplat, že si každý mohl jet tempo, které mu vyhovuje a sjeli bychom se u nějakého občerstvení, osobní ctižádost a soutěživost holt nedovolily nikomu pustit nás z dohledu. I přes to jsme bez újmy na zdraví dorazili k další krásné občerstvovací stanici. Jednalo se o restauraci s velkou terasou, která jako by na nás již čekala. Zde přichází na řadu ohlédnutí na Cíbovo poplatek za použití WC. Při příjezdu k restauraci už určitě Ondra rozmýšlel, jakou baštou zažene svůj hlad, kdo ví, zda ovšem nemyslel na již zmiňované řízky, kterých pořád pár zbývalo. Ale ejhle!!! Problém!!! Po větě: „Marti máš mojí peněženku?“, začínalo být jasné, že nastal prozatím největší malér celého výletu. Ani opakované prohlédnutí kapsiček na rámu kola nevedlo ke zdárnému dohledání ztracené peněženky. Po zjištění, že se tato nenachází ani mezi zásobou řízků, objevily se první kapky potu a domněnky, kde asi peněženka zůstala. Peněženka plná peněz v nedohlednu dovedla Martinu k jasnému závěru. ‘‘‘Nebude-li peněženka, nebude ani tížený balkón.‘‘‘ Osobně bych se nikam nevracel a peněženku nehledal, protože nevěřím, že by jí někdo našel a vrátil, což je asi deformace z práce, ale přece jen jsme byli v Rakousku a ne u nás v ČR. Cíba s Marti se tedy vydali zpět k místu, kde jsme se poprvé občerstvovali, protože jinde zřejmě ke ztrátě dojít nemohlo a my jsme měli pokračovat dle naplánovaného itineráře. Byla doba oběda, takže na řadu přišlo dlouhé vybírání v jídelním lístku. Já jsem se bez dlouhého otálení rozhodl pro Tages menu, což se posléze ukázalo jako nejlepší volba. Běhovi chvíli trvalo vybrat si ten správný pokrm, který by uspokojil jeho chuťové buňky, ale po opakovaném prohlášení věty: „Májo, copa je tůto?“, i on dospěl k tíženému rozhodnutí. Suppe, Dorschfilet, Rinder Ragout, Gemüsesalat, Bier, Radler a mohli jsme jet dál. V průběhu následného putování mi na mobil přišla SMS zpráva od Ondry Cíby. „Peněženku máme, nálezný činilo 100 Euro.“ Zdá-li se někomu výše nálezného vysoká, věřte, že se vzhledem k obsahu, který peněženka skýtala, jedná o přiměřenou sumu. Časem jsme se dozvěděli, že Ondra peněženku zapomněl na WC, od čehož je odvozen poplatek za vy…ní – 100 Euro. Od té doby se Cíba může v Rakousku vy..at, kde se mu zachce a to samozřejmě grátis. Po projetí okolo jezera Irrsee jsme poprvé vyjeli do míst, kde se nenacházela žádná jezera a trasa připomínala opravdu alpské putování. Ne však co se profilu tratě týče, ale vzhledem k malebnému okolí. Horská etapa byla na programu až následující den. Již od počátku páteční trasy nám sliboval Ondra Cíba, že na trase bude jen jeden větší kopec, který bude připomínat stoupání na Díly. Vzhledem k tomu, že už s námi Cíba nejel, nezbylo nám než odhadovat, který že z kopců je již tím dílským. Kochajíc se okolní přírodou, malebnými pastvinami a na nich se pasoucími kravami, ukrajovali jsme další a další kilometry z naší trasy. Krav bylo cestou dost, ale fialová z reklamy na čokoládu nebyla bohužel žádná. Potkali jsme jen jednu červenou, ze které by však byl maximálně obal na známou čokoládu. Důvod je jasný, byla plastová. Postupem času se nad námi opět stahovala temná mračna a bylo jen otázkou času, kdy z nás dešťové kapky smyjí vznikající potůčky potu. Potu totiž vzhledem k narůstajícímu tempu bylo víc a víc a to jsem vzhledem k zákazu ani nejel v čele skupiny. Blížili jsme se k městu St. Georgen, které jsme měli vytyčené jako takový mezník v našem putování. Při sjezdu do tohoto města se z kapsy na mém kole rozezněl starý hit skupiny Premier, což naznačovalo, že mám jistě velmi důležitý telefonát. Kdo jiný mi volal než již tolikrát zmiňovaný Cíba. Rozuměl jsem mu každý druhý slovo a on na druhé straně drátu na tom byl obdobně. Není divu, že si myslel, že jsme místo do St. Georgen zavítali do St. Gilden a už spřádal plány na naší záchranu. My jsme však zkušeně trefili, kam jsme měli, ale to se již na nás snášel alpský déšť. Hlavním úkolem se tedy opět stalo najít vhodné posezení se střechou nad hlavou. Netrvalo dlouho a už se nás všech zbylých deset tetelilo v restauraci a dokonce jsme si dovolili obsadit „Stammtisch“. Schválně říkám zbylých deset, protože do dnes nevím, kam se poděl zbytek výpravy. Nyní již v klidu proběhl další tel. rozhovor s Cíbou, kdy jsme si ujasnily veškeré potřebné skutečnosti ke zdárnému shledání s odpadlivšími členy. Caffe Latte, Espreso, Radler a Bier, patřičné foto označení Stammtisch s Kondorem v pozadí a hurá opět do pedálů. Následoval pěkný sjezd do města Attersee, kde na nás již čekal připravený mikrobus, kde byl i Cíba s Marťou a nalezenou peněženkou, která již byla lehčí o poplatek za použití WC ve výši 100,- Euro. Po deštěm smáčené silnici a cyklostezce jsme do cíle dojeli během chvíle. Máji pohled naznačující obrovskou únavu, ale hlavně úlevu a zadostiučinění po doslova oddřené etapě, jako by naznačoval, o jak náročnou etapu šlo. Po chvíli se však jak je Máji dobrým zvykem na jejím obličeji objevil úsměv. Otázkou zůstává, zda to nebylo zapříčiněno množstvím požitých carbosnacků, na kterých si Mája cestou pochutnávala. Následoval odjezd do nového hotelu Auerhahn ve městě Vöcklabruck. Příjezd, uskladnění kol a rozdání klíčů od pokojů. Běha, jakožto hlava rodiny, prozřetelně předvídal situaci a odmítl klíč s číslem 13. Ne, že by se jednalo o špatný pokoj, ale jeho výběr klíče s číslem 11 byl skvělý. Jednalo se o největší a nejhezčí pokoj, který si vysloužil název novomanželské apartmá. Už jsem dlouho nemluvil o Haničce, tak hurá k ní!! Její klíč s číslem 23 zdál se jí být dobrou volbou. Po zjištění, že tento podkrovní pokoj ještě není uklizený, rozhodla se, že ona čekat nebude a takticky si vymění klíč s Dagmarou. Ubytovat se tedy mohla hned, ale co to bylo platné, když se jí kolem pokoje proháněla auta jak Němci za války a výfukové plyny jí dle jejich slov šli otevřeným oknem přímo pod nos. No jo, to takhle někdo měnil až vyměnil… Po patřičném prozkoumání celé budovy a okolí jsme dospěli k závěru, že jsme v celé budově jen my a to nám více než vyhovovalo. Jednalo se o vedlejší budovu hotelu Tetřev (Auerhahn) se zahradou a bazénem, což byla voda na náš mlýn. Večeře však probíhala v hlavní budově, kam jsme se rádi a s chutí přesunuli. Čtyřchodové menu jsme zalili Bierem a mohlo se jít dál. Nutno dodat, že si večeři nejvíce užil náš řidič, který svým šarmem tak okouzlil servírku, která zavzpomínala na mládí a snažila se jej okouzlit dvojitými porcemi a nekonečnými úsměvy. Po večeři se šlo na prohlídku města. Nějaké náměstí, no budiž, takových je všude plno, ale dětské hřiště v parku, to už je jiná liga. Jakou radost může mít parta „dospělých“ lidí z dětského hřiště, to se jen tak nevidí. Prolézačky, kolotoče, houpačky, boxovací pytel, lezecká stěna apod. I takové věci mohou někomu učarovat natolik, že pak řádí jak smyslů zbavený. To ale ještě nebylo nic proti tomu, když se ke kolotoči dostavil pouťový mág, všemi známý „Lagron“ v podání Ondry Cibulky. Pohled na vystrašenou Máju křečovitě se držící lan houpačky a Markéty urputný křik, kterým se naopak dožadovala zvýšení obrátek, nenechal nikoho na pochybách, že do Rakouska zavítali blázni. Co naplat, že obě seděli na jedné houpačce, kterou s nimi „Lagron“ Cíba otestoval, co se výdrže týče. Když se konečně Máje s Markétou podařilo z houpačky vylézt, mohli jsme se odebrat směrem k našemu dočasnému domovu. Zde přišla na řadu společenská hra Activity a konečně i dovezené zelené pivo. Teda to co z původních zásob zbylo. Jako půllitr posloužila láhev na kolo, k zakousnutí byla freitágouc vysočina, o které Jirka prohlásil, že když je vysočina dobrá, TAK JE DOBRÁ, pro holky se našlo nějaké to „čůčo“ a mohlo se začít. Jednotlivé rodinné týmy se postupně seznamovaly se zákeřnými úkoly, které na ně číhaly, a o zábavu nebyla nouze. Nutno dodat, že zmiňované zelené pivo mi na inteligenci zrovna nepřidalo a zákeřná pantomima také odvedla svoje. Odměna za dopadení, neobjasněný zločin, chleba s máslem a další peprné úkoly v Markéty pantomimickém podání, byly nad moje síly. Ani ostatní však zrovna nebyli stoprocentní a občas je také zaskočily obtížné úkoly. Běha ať už kreslil např. piliny nebo pantomimicky předváděl horolezce, vždy svůj výkon doprovodil patřičnými citoslovci grrrrr grrr grrrr. První kolo rodinných týmu nám tedy zrovna moc nevyšlo, i když jsme do týmu přibrali posilu, kterou nebyl nikdo jiný než Zdeněk Kondor, který se okamžitě uvedl skvěle předvedeným odstředěným mlékem a nakonec jsme skončili těsně pod stupni vítězů. Vítězství si připsali Marťa s Cíbou, kteří jsou však do dnes podezříváni z předchozího nastudování úkolů. Následovalo druhé kolo, kdy se proti sobě postavili muži proti ženám. Do poslední chvíle napínavý souboj, nakonec těsně vyhráli ženy. Těžko nyní spekulovat o tom, zda to byl chytrý plán pánského osazenstva, aby byl od žen klid nebo zda se tam sešli takový gentlemani a nebo byly ženy opravdu lepší. Zábava byla opravdu veliká a čas se rychle nachýlil k půlnoci. Ukončili jsme tedy Activity, avšak na řadu přišli aktivity jiné. Já, Cíba, Kondor a Freitág jsme si šli dát ještě jedno plechovkový k bazénu. Zde však měl mladý rakouský pár zrovna romantickou chvilku v bazénu a mladíkova věta: „Bitte noch zwei Minuten“, nás vzhledem ke studené vodě v bazénu trochu pobavila. No co, počkali jsme opodál, kde naší pozornosti neunikla ozdoba zahrady, kterou byla plechová slepice. Během chvilky držel Cíba její hlavu v ruce. Naštěstí teda byla skládací, ale i přes urputnou snahu se nám jí nepodařilo sestavit zpět do původního tvaru. Námi sestavená slepice však nevypadala vůbec špatně. Poté ještě několik fotografií s trpaslíky v křoví a mladý pár byl na odchodu. Usadili jsme se tedy k bazénu na lavici, kde jsme vedli smysluplné řeči. Asi po hodině nás však zaskočila ohromná záře, zapříčiněná rozsvícením všech světel, které se zde nacházeli. Následný příchod staršího rakouského páru nás celkem zaskočil. Křehká polovička z této dvojice na nás nastoupila v takovém stylu, že jsme zapomněli i jak se jmenujeme. Po chvíli jsme zaregistrovali i mladý pár, o kterém již byla řeč a vyšlo najevo, že se domnívají, že jsme si je předtím fotili při jejich hrátkách v bazénu a pozvali si na nás rodiče. Rukama-nohama jsme jim vysvětlili, že žádné focení jak oni tvrdí neproběhlo a pod salvou rakouských nadávek jsme z místa odcházeli. Pár metrů od dveří hotelu však Freitág nadhodil myšlenku, že nás vlastně zjebali naprosto neoprávněně a následovala okamžitá otočka a návrat k Rakušákům k bazénu. Freitág na ně nastoupil ještě ve větším stylu než oni na nás a svojí dokonalou němčinou (v tu chvíli dokonalou) jim dal jasně najevo, že pěkně přestřelili. Vše zakončil parádní větou: „Wir sind taky Leute“. Nevím jestli jim to Jirka tak vysvětlil nebo dostali z narostlého hromotluka strach, ale z jejich úst znělo jen několikrát zopakované Entschuldigen. Poté se Jirka otočil k nám a řekl: „Zejtra prej můžeme znova k bazénu klidně přijít“. Pak jsme se odebrali na pokoje a spát. Někdo (nechci realitního makléře jmenovat) měl menší problém se na pokoj dostat a musel trochu škemrat u dveří, ale po chvíli byl i on vpuštěn. Tímto skončil náš druhý den v Rakousku.

Den třetí - Horská etapa

07.07.2012 v 08:00 hodin opět velmi vydatná snídaně v hotelu Tetřev a s pěknými vyhlídkami na slunečný den jsme vyrazili mikrobusem na start třetí naplánované trasy. Po přesunu do města Bad Aussee jsme opět šlápli do pedálů a vyrazili vstříc dalším cyklo-zážitkům. Několik kilometrů a před námi se objevilo jezero Grundlsee. Zde nemohlo chybět další fotografování a krátká pauza na oddech. Následně jsme přejeli podél jezera k jeho druhému konci, kde nám již Cíba ochotně ukázal, kudy že povede všemi očekávaná horská etapa. Zde se od nás opět oddělili Hanička s Pavlem, kteří se zřejmě náročného výšlapu nemohli dočkat, a proto vyrazili do kopců jako první. Zbytek naší skupiny pokračoval dle plánu k jezeru Toplitzsee. Na řadu přišlo zpestření výletu v podání plavby na loďkách po tomto jezeře. Jak jsme se dozvěděli, docházelo zde za II. Světové války k testování torpéd do ponorek a pod hladinou by se měl nacházet největší nacistický poklad. Kochajíc se okolními horami, jejichž příkré stěny obklopovaly celé jezero, jsme přepluli na dřevěné lodi k druhému břehu jezera Toplitzsee. Odtud jsme již po svých přešli k jezeru Kammersee. Tohle nejmenší jezero vypadalo, jak kdyby je zrovna vypouštěli, ale i přes to odtud opět máme řadu fotek. Čas se nachýlil a my museli zpět do lodě a tradá ke kolům. Nacistický poklad jsme bohužel nenašli, takže jsme byli bohatší pouze o zážitky. Než jsme vůbec vyjeli vstříc očekávanému tříkilometrovému výšlapu, „potěšila“ nás SMS zpráva od Haničky: „Už máme za sebou šest kilometrů a ještě pořád kopec nekončí.“ Kdo ví, jak Cíba zjišťoval vzdálenosti tras, ale vždy když měl možnost, tak se splet. Hanička teda ještě v SMSce dodala, že z kola během výšlapu neslezla, což nás udivilo ještě více, protože šlapat do strmého kopce a při tom psát SMSky, to je opravdu výkon. Poté již nebylo na co čekat a vyrazili jsme k úpatí kopce. Zde se před námi klikatila kamenito-písčítá cesta směrem k vrcholu. Ani nevím, kolik lidí říkalo, že bude kolo do kopce tlačit, ale nakonec tak neučinil nikdo. Těsně pod vrcholem na nás čekalo ještě jedno překvapení. Elektrický ohradník, za nímž se pásly krávy. O přítomnosti el. proudu v ohradníku jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Krávy si naštěstí více hleděly pastvy než nás a tak jsme sice s jazykem na vestě, ale všichni úspěšně zdolali tento alpský vrchol. Dodnes není jasné, co vyváděli Petr Polák a Kristýna Kitzbergerová v průběhu výšlapu, ale na vrchol dorazili na prohozených kolech s úsměvy ve tvářích. Chvíli po nás na vrchol dorazili i další dva čeští cyklisté, kteří při pohledu na naší fotící se skupinu utrousili dotaz, zda někdo z nás nenašel cestou fotoaparát, který ztratili. Bohužel nikdo. Je po foťáku. Na řadě byl vytoužený sjezd do údolí, který byl pověstnou třešničkou na dortu. Po několikaminutovém sjezdu do města, jsme si chtěli konečně dát něco k jídlu. Nabízela se k tomu terasa před restaurací, ke které jsme přijeli. Další problém. Číšník nám sdělil, že kuchař nedorazil. No co, hlad je převlečená žízeň, tak jsme se holt najedli piva. Běha ještě zkusil vyslat Máju pro jeho vysněný gyros, avšak také neúspěšně. Opět tedy byly k vidění řízky, zásoby zřejmě byly nevyčerpatelné. Po patřičném občerstvení jsme se vydali opět na cestu. Zde bych si dovolil citovat Cíbu: „Teď už žádný kopce nebudou“. Byli. A ne zrovna ojediněle. Holky měly chuť zakroutit Cíbovi krkem, ale naštěstí pro něj je unavil natolik, že ho nedohnali. Vše bylo zapomenuto po závěrečném sjezdu do města Bad Aussee. Dlouhý, strmý sjezd po silnici byl na konec celé trasy opravdu tím pravým a potěšil nejednoho cyklistu. Pak už jen naložit kola na přívěs, což už pro nás byla rutina a mohlo se vyrazit k hotelu. Mikrobusem plným vyhladovělých lidí se nesly dohady o tom, co asi bude k večeři. Ryba? Těstoviny? Jen ne řízek, někdo pronesl. Netrvalo dlouho a seděli jsme u večeře. Ani mě nepřekvapilo, když se na talíři opravdu objevily řízky. Já jsem jich zásobu s sebou neměl, ale řízků se přece nikdo nepřejí, a proto všichni spokojeně zaháněli hlad naservírovanou baštou. Jen ta rýže se nám zdála k řízku trochu divná. Po večeři procházka po okolí a oblíbená společenská hra Activity. Tentokráte v apartmá u manželů Běhounkových. Zelené pivo se k této hře neosvědčilo, tak jsme zajistili zásoby normálního světlého, které jak se postupem času ukázalo, působilo blahodárně na mé zbylé mozkové buňky a všem bylo jasné, že se mnou ještě musí počítat. Není divu, že jsme to taky všem nandali a obsadil první místo. (Cíbu s Marťou totiž nepočítám). Zdeněk Kondor se tento večer již nedostavil. Zda měl zákaz nebo byl tak unavený, ba dokonce zda nebyl již předávkovaný Brufenem, to se můžeme jen slepě domnívat. Místo něj však dorazil Petr Polák, který se do pantomimy rychle vžil. Jeho předvedení puštěného oka a Máji pohotové typy: „děvka, kurva, prostitutka“, do dnes vyloudí nejeden úsměv na tváři. Takových trefných typů a bláznivých úkolů bylo nespočet, zábava byla opět skvělá a čas rychle utíkal. Zásoby piva bohužel nebyly tak rozsáhlé jako zásoby řízků, a proto o půlnoci lahodný mok došel. To byl jasný signál, že máme akci rozpustit a ukončit tak třetí den našeho rakouského pobytu.

Den čtvrtý - Etapa na rozloučenou

08.07.2012 v 07:30 hodin jsme zahájili poslední den našeho působení v Rakousku a jak jinak než bohatou snídaní. Následovalo kompletní sbalení všech věcí a rozloučení s Tetřevem. Při nakládání kol na přívěs jsme si nemohli nevšimnout změny dresu, kterou nás zaskočila Hanička. Asi abychom nezapomněli, kdo vyhrál včerejší horskou etapu, oblékla Hanička puntíkatý dres pro nejlepšího vrchaře. Sice byl zelené barvy, ale určitá paralela s Tour de France tu byla. Následoval přejezd mikrobusem do hornorakouského okresního města Gmunden, na severním konci Travenského jezera (Traunsee), které bylo odedávna překladištěm soli. Zde byla naplánovaná prohlídka ostrovního zámečku Ort. Okouknuli jsme jej však jen zvenku a mazali jsme zpět ke kolům. Berda ještě okukoval i jiné krásy ve vodě, které byly vidět z mola vedoucího k zámečku, na což byl okamžitě důrazně Haničkou „poučen“, že ke kochání je tu zámek a ne koupající se ženský. Vyložení kol z přívěsu a hurá opět do pedálů. Přejezd podél břehu Traunsee k jeho jižnímu konci, patřičné focení a pokračuje se dál. Hanička povzbuzená vítězstvím v horské etapě z předešlého dne, šlápla do pedálů nejsilněji a opět všem ujela. Já, Kondor a Běha jsme se rozhodli, že přece nemůže vyhrát dvě etapy a zahájili jsme stíhací jízdu. Nejaktivnější byl Kondor, kterej asi pozřel i jiné prášky než Brufen a měl nevídaně energie. Dík tomu jsme brzo dotáhli Haničku s Pavlem, kteří byli do té doby v úniku. S Kondorem v čele jsme nepovolili v nastoleném tempu a o vítězi této etapy nebylo pochyb. O naší rychlosti svědčí i fakt, že rakouský policajt schovaný v autobusové zastávce s radarem, do dnes nevěří hodnotám, které jsme mu na radaru vykouzlili. Do města Bad Ischl jsme dorazili dříve než bylo v plánu. Toto císařské město je známo především jako letní lázeňské sídlo císaře Františka Josefa I., který si tu hned u středu města nechal postavit vilu (Kaiser Villa). Také je zde k vidění vila známého skladatele Franze Lehára. Památky šly však mimo nás a jak se píše v průvodci, úzké romantické uličky nás zavedly opět k Bieru a Radleru. Jediný, kdo nás dokázal najít, byl Jirka Freitág, který zřejmě uplatnil svůj policejní instinkt a vystopoval nás. Sraz před závěrečnou částí poslední etapy byl u výše uvedené Kaiser Villy. Nikdo z nás však neměl tušení, kde že se tato všemi opěvovaná památka nachází. I přes to jsme na místo srazu dorazili a ještě k tomu téměř jako první. Zde jsme se dozvěděli, že do závěrečného úseku vyrazíme už jen v pěti. Já, Běha, Kondor, Petr Polák a Cíba – pět mohykánů bez dozoru. Kdo by čekal nějaké jiné než cyklistické aktivity, pletl se. I když ne tak docela. Pěkný rovinatý úsek rychle ubýval a nebylo vyloučeno, že se do cíle dostaneme dřív než zbytek lidí v mikrobusu. Tomuto však nebylo přáno počasím. Přihnal se silný vítr, který nám nedovoloval pokračovat v cestě. V očekávání průtrže mračen jsme raději do programu zařadili ještě jednu přestávku. Opět Bier, Radler, vyčasilo se a pokračujeme. Stále foukal celkem silný vítr, který na rozdíl od nás přál vyznavačům kiteboardingu. Při cestě po břehu jezera Wolfgangsee nás tito nadšenci udivovali svými výkony na hladině jezera. V tu dobu jsme již měli na dohled cíl našeho rakouského putování, kterým bylo lázeňské město Sankt Gilgen na severním cípu Wolfgangsee. Po příjezdu do tohoto městečka jsme neváhali a osvěžili jsme se v jezeře. Trochu nevěřícně na nás koukaly japonské turistky, které dnes mají doma na zdi pověšenou fotografii s Cíbou, ke které se dost možná denně modlí. Od té doby do Rakouska k jezeru Wolfgangsee proudí davy Japonců, kteří chtějí stejně jako uvedené turistky vidět bílou velrybu, která se jim zjevila při našem pobytu v jezeře. Jeden z nás holt neměl plavky, tak to vzal „na hulváta“. Že jo Petře?! V tu chvíli se od hladiny odrážely blesky fotoaparátů tak mocně, že oslepené ryby v jezeře do dnes narážejí do břehu. Vykoupaný a osušený jsme se vydali k občerstvení. Dlouhé čekání na kebab nakonec k ničemu nevedlo, tak jsme to vzdali a hledali nějakou alternativu. To už jsme ale byli jen já, Běha a Petr. Cíba i čtvrtý den nedokázal odolat řízkům z domova, které stále zbývaly v hojném množství. Naše volba padla na pizzu ve vedlejší pizzerii. Chvíli to trvalo, ale hlad byl silnější než my, tak jsme si rádi počkali. Následná cesta k mikrobusu s pizzou v krabici a tekoucí slinou z koutku huby již byla maličkostí. U mikrobusu však přišlo rázné vystřízlivění z opojné nálady. Přijeli jsme o půl hodiny dýl než jsme měli a to se pár lidem nelíbilo. Jirka Freitág nám to snad již odpustil i s ohledem na to co se posléze stalo. Sice opožděně, ale vyrazili jsme k domovu. Chtělo by se říct, že stejně jako pizza v krabici, ubývala i cesta, avšak opak je pravdou. Pizza teda zmizela rychle, ale ta cesta se zdála být nekonečná. Řidič zřejmě v domnění, že jsme si z Rakouska prohlédli málo přírody, rozvážel nás po všech zákoutích, které potkával. Uklidnil nás až větou: „Tady už to znám, tudy jezdíme do Chorvatska“. Tento klid opět neměl dlouhého trvání. V tu chvíli již naše bloudění trvalo hodinu. Ovšem to co následovalo, to nečekal téměř nikdo. Jen já s Běhou jsme žertovali o tom, že by nám třeba při bloudění mohla dojít nafta. Netrvalo dlouho a motor mikrobusu utichl. Nafta došla. Štěstí v neštěstí, jak se říká, bylo to zrovna u benzinky, ke které jsme setrvačností dojeli. Sice v protisměru, ale byli jsme zachráněni. Posledních deset metrů ke stojanu jsme mikrobus za nevěřícného dohlížení přítomných domorodců dotlačili. Dotankovat naftu se podařilo bez problémů, ale nastartovat trucující motor prostě nešlo. Ještě že měl s sebou Petr Polák nářadí, za které by se nemuseli stydět ani mechanici od Ferrari. Pod Kondorovo odborným dohledem Petr s řidičem odvzdušnili trysky (nebo co s tím vlastně bylo) a stále v protisměru jsme od benzínky odjeli. S benzínkou jsme se tedy rozloučili a rozjeli se doufajíc, že k domovu. Půl hodinky na cestě a okolní prostředí nám bylo opět povědomé. Zřejmě zapomenuté nářadí nebo srdeční záležitost, ale byli jsme opět u benzínky. Jako kdyby již reklama Tur-Busu v Rakousku nebyla dostatečná. Nyní zopakuji, předchozí tvrzení řidiče, že to tu zná. Nechci domýšlet, co by bylo, kdyby to tu neznal. A to měl řidič okolo sebe chytrých navigátorů víc než dost. S dvouhodinovým zpožděním jsme konečně nabrali směr Postřekov. Zbytek cesty byl bezproblémový a my ještě stihli jedno na přivítanou ve Špillarce. Myslím, že řidič ještě několik nocí hrůzou nespal a při pomyšlení na nás se mu na hlavě zježí silně zšedivělá kštice Co dodat závěrem? Snad jen, že výlet byl parádní, bez větších problémů, počasí nám vyšlo a vyhýbaly se nám závady na kolech. Za problémy s naftou a bloudění může Jana Gibfriedouc, která dle svých slov prostě vždycky nosí smůlu?. Děkujeme Ondrovi s Marťou za organizaci a příběh s peněženkou, řidiči za pevné nervy, Petrovi za technické zajištění, Běhovi za zelený, Máje za starání se o Běhu, Freitágovi za vyřešení nočního faux pas u bazénu, Pavlovi s Haničkou za info o délce horské etapy, kondorovi za podporu českého lékárnictví, Janě Freiů za neutuchající smích, Kristýně za vzdělávání ostatních v IT technologiích, Dagmaře za ochotnou výměnu pokoje s Haničkou, Veronice za lékařský dohled, Janě za navigování řidiče, Markétě za to, že mě nezabila a mě tak maximálně za účast. ? TAKŽE U PŘÍŠTÍHO VÝLETU……………………… TRADÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ.

P. Prak